Káva z Madagaskaru: unikátní odrůdy, historie a chuť

Když se řekne Madagaskar, většina lidí si vybaví vanilku, baobaby a lemury. Káva obvykle nepřijde na mysl. Přitom tento ostrov v Indickém oceánu patří mezi geneticky nejbohatší místa planety, co se kávovníků týče, a ještě před třiceti lety patřil k významným africkým producentům.

Dnes je situace jiná. Většina úrody zůstává na ostrově, export je malý a kvalitní single-origin šarže se na evropský trh dostávají jen výjimečně. Právě proto stojí za to se na madagaskarský kávový příběh podívat podrobněji.

Krátká historie: od koloniálního boomu k téměř zapomenuté plodině

Kávovníky se na Madagaskar dostaly v 19. století z nedalekého Réunionu (tehdy ostrov Bourbon). Francouzská koloniální správa pak na začátku 20. století systematicky podporovala pěstování, zejména robusty na vlhkém východním pobřeží. V 70. a 80. letech ostrov patřil k největším africkým vývozcům – roční produkce přesahovala milion pytlů (60 kg).

Zlom přišel se znárodněním obchodu a pádem mezinárodních kávových dohod. Státní monopol vyplácel farmářům nízké ceny, plantáže se zanedbávaly a infrastruktura chátrala. V 90. letech pak prudce stoupla cena vanilky. Mnoho pěstitelů přešlo na výnosnější koření. Kávový export téměř utichl a většina produkce se přesunula na domácí trh.

Dnes Madagaskar podle údajů Mezinárodní organizace pro kávu (ICO) produkuje zhruba 350–380 tisíc pytlů ročně a řadí se kolem 23. místa na světě. Z toho se exportuje méně než 20 %. Zbytek se vypije na místě.

Dva světy madagaskarské kávy

Ostrov nabízí dva zcela odlišné terroiry.

Východní pobřeží a nížiny
Tropické klima, vysoká vlhkost a nadmořská výška 100–300 metrů. Tady dominuje robusta (odrůda Kouillou / Kouilou). Regiony Antalaha, Toamasina (Tamatave), Vatovavy a Fitovinany produkují většinu úrody. Robusta se pěstuje i na severu a na sopečném ostrově Nosy Be.

Místní robusta bývá chuťově čistší a méně drsná než běžná asijská produkce. Typicky nabízí plné tělo, tóny hořké čokolády, pražených lískových ořechů a někdy i dřevité nebo kořeněné tóny. Díky stinnému pěstování mezi banánovníky, vanilkou a hřebíčkem se často obejde bez chemie.

Centrální vysočina
Nad 1 200 metry, sopečné půdy, chladnější noci a výraznější střídání období dešťů a sucha. Hlavní oblastí pro arabiku je Itasy (kolem jezera Itasy) a okolí. Tady rostou především Bourbon a Typica, v menší míře i Catimor a další hybridy. Produkce arabiky tvoří jen 5–10 % celkového objemu, ale právě tady vznikají šarže, které začínají zajímat výběrovou scénu.

Nedávné loty z Itasy (promyté zpracování) ukazují tóny tropického ovoce, guavy, passion fruit, čerstvých bylin, karamelu nebo jemných citrusů. Jsou čisté, často se střední aciditou a překvapivě elegantní pro africkou arabiku z této zeměpisné šířky.

Genetický poklad, který má význam pro celý kávový svět

Madagaskar je domovem zhruba 60–65 endemických druhů kávovníků. To je téměř polovina všech známých druhů rodu Coffea na planetě. Většina patří do skupiny Mascarocoffea a řada z nich obsahuje málo nebo žádný kofein.

Tyto divoké rostliny rostou v různých prostředích – od nížinných deštných lesů po horské oblasti. Pro botaniky a šlechtitele představují cenný genofond. Nesou odolnost vůči suchu, chorobám a vyšším teplotám. V době klimatické změny a šířící se kávové rzi (Hemileia vastatrix) jde o jeden z nejdůležitějších zdrojů genetické variability, který máme.

Problém je, že mnoho z těchto druhů ohrožuje odlesňování, zemědělství a eroze. Výzkumné instituce (včetně FOFIFA) se snaží je konzervovat a zároveň hledají cesty, jak z nich vytvořit nové hybridy vhodné pro pěstování.

Jak se káva na Madagaskaru skutečně pěstuje

Většinu produkce zajišťují drobní farmáři na malých rodinných pozemcích. Velké monokultury jsou výjimkou. Kávovníky často rostou ve stínu jiných plodin – banánovníků, vanilky, hřebíčku nebo ovoce. Hnojiva a pesticidy se používají minimálně, spíš z nutnosti než z filozofie.

Sklizeň arabiky probíhá zhruba od dubna do července, robusty od června dál. Zpracování je stále převážně naturální (sušení na slunci), protože přístup k vodě a technologiím je omezený. V posledních letech se ale objevují i promyté a pečlivěji zpracované šarže, zejména u arabiky z Itasy.

Stromy jsou často staré (někdy i 50–70 let), výnosy nízké a znalosti moderních pěstitelských praktik omezené. To je jedna z hlavních překážek, proč se produkce zatím nevrací k dřívějším číslům.

Domácí kávová kultura

Madagaskar má silnou a živou kávovou kulturu. Většina lidí pije robustu připravenou na ulici. Prodavači si ráno koupí zelená zrna, sami je upraží, umelou a uvaří přes plátěný filtr. Často se pije s kondenzovaným mlékem a doprovází ji rýžový koláček nebo kobliha. Kavárny v západním stylu existují hlavně ve větších městech a jsou dostupné jen malé části obyvatel.

Současná snaha o návrat

V posledních letech se objevují pokusy o oživení výběrové produkce. Firmy a farmáři v Itasy a dalších oblastech se snaží zlepšit kvalitu zpracování, budovat dlouhodobé vztahy s odběrateli a dostat madagaskarské loty na specializované trhy v Evropě, Japonsku i USA. Objem je zatím malý a logistika náročná, ale chuťové výsledky ukazují, že potenciál tu je.

Pro milovníky výběrové kávy je Madagaskar zatím spíš rarita než běžná nabídka. Právě to z něj dělá zajímavý původ – méně prošlapaný, s vlastním charakterem a s příběhem, který sahá od koloniální historie přes genetickou pokladnici až po současné snahy drobných pěstitelů.

Pokud se vám někdy dostane do ruky madagaskarská arabika z vysočiny nebo pečlivě zpracovaná robusta, stojí za to ji ochutnat s vědomím, odkud skutečně pochází. Ostrov, který většina lidí zná hlavně díky vanilce, má v kávovém světě stále co říct.

Jiří Sýkora

Znalec kávy